5 příběhů, které kvůli koroně žít nebudu

Nečekali jsme to nikdo. Roušky, karanténa nebo uzavřené hranice. Jak mohl vypadat život bez korony?

Příběh první

Co jsem řekl, to splním! A tak se po francouzské zkušenosti vracím do Czehdesignu. A protože už vím, kdo jsem a na co mám talent, nastupuji na pozici Chief Happiness Officer a mám na starosti, aby se designéři, firmy a tým cítili dobře. V praxi dělám PR, HR a inspiruji ostatní ke kvalitnímu designu. Bydlím s Umprumáky a ježdění po evropských týdnech designu je má verze dovolené. Na Instagram to ale nedávám. Dobrovolně propojuji osobní a pracovní život s přesvědčením, že nic lepšího dělat nelze. S odkazem na geny jsem další člen rodiny, co se odevzdal. Rodině jménem design.

Není to ale růžové, ultra liberální Praha se v roce 2025 stává ještě větším terčem populismu a lokální politika neochrání vše. ČR jde v maďarských šlépějích a osud designu je stejně jako umění v rukou mecenášů a bohatých. Navíc nová generace nemá čas číst a objevovat krásu českého umění a historie, za to objevuje nové sociální sítě, technologické hračičky a práci na dálku z pláže. Design soutěže se stávají terčem fake-news a budget na krizovou komunikaci není, stejně jako lidé a čas. Nacionalistická rétorika, která plní politické cíle sice pomáhá nakupovat všechno, co je české, ale raketově roste počet nevkusných rádoby design značek. Praha ale jako bohatý digitální hub potřebuje utrácet a nákupy za lokální krásu budou i v roce 2030 stále dávat smysl design loverům, kteří jdou do důchodu. Ekonomickou krizi obejdeme nálepkou „drahé“.
Jsem pražským miláčkem.

Příběh druhý

Volby nedopadly tak, jak bych chtěl. Bez většího samostudia odsuzuju Česko, jako nejsmutnější příběh státu starých komunistů, kteří měli tu největší šanci stát se pracovitým a nezávislým státem. Příběh Prahy se rozhoduje někde mezi Čínou a USA a upřímné snahy lokálních komunit AutoMat, Kokoza, Milion Chvilek nebo NFNŽ pohřbívají dokonale zacílené kampaně Máry. Mám pocit, že je to moje vina. V Praze se mluví už jen rusko-čínsky a novým liberálním hubem se stává Brno. Ve Francii to známe už roky a tak se po pařížském vzoru stěhujeme do Bordeaux, kde se na pozici Chargé Evenementiel starám o doprovodný program Cité du vin. Perfektní francouzština dovoluje manažerskou pozici a v roce 2031 řídím tým i domácnost na jedničku.

Zvykl jsem si. Snažím se co nejvíce zaměstnat, abych nemyslel na Domov. Mám radost, že naše děti mají francouzské geny s českým selským rozumem a ve chvíli, kdy si otestuji, že jsou i mediálně gramotné, mám pocit, že tady má cesta skončila. A tak jim spořím na bydlení, zatímco sám nosím svetr, který jsem tehdy koupil ve slevě v roce 2022. Děti zaplácly díru po smyslu života, a občas si zavolám do Prahy, abych věděl, že na tom nejsem nejhůř. Psycholožka mi doporučuje přestat sledovat dění v ČR. Poslechnu a mohu pak vysadit prášky.
Jsem fejkový Francouz.

Příběh třetí

Riskuju. Doma se sice hádáme, ale účel světí prostředky. Konečně dělám to, co jsem vždycky chtěl. Jsem nervózní, nemám jistotu. Strategii ale uvádím v praxi a už nepadám na dno, ale na svého kouče a psycholožku. Projekt se začíná rozjíždět a já oprašuji kontakty na všechny šikovné stážisty, kteří dnes odchází z korporátů a já je vítám s otevřenou náručí. Jsem veselý. Objevuji krásy češtiny. Kritiku řeším sportem. Nakonec se ukazuje, že to myslím vážně a že nejsem úplně debilní a tak získávám investici, grant a super kolegu. Upřímnou snahu o lepší svět posiluji silnými brandy. Naivitu odstraňuji fakty a důkazy, že to funguje v praxi. Žádám si otevřenou zpětnou vazbu a veřejně přesouvám odpovědnost jinam. Nafukuji, anonymizuji. Funguje to, ale je to velký chaos a půlku týdne věnuji sobě. Nemoc beru jako daň za štěstí. Nemám čas dokončit PhD., ale prý to není důležité.

Vypadám silnější než opravdu jsem, reakcí je obrana těch, co mají strach. Nejlepší investicí je výmaz z digi světa, který řeším offline. Kámoši se smějí, že jsem paranoidní, pro přístup k veřejným kamerám nosím kšiltovku. Jsem pro smích, mě to ale nevadí, protože mám měřitelný dopad. Mění se skladba kamarádů, někteří mají pocit, že když nezachraňují svět jako já, jsou méněcenní. Není to tak, nemám ale čas jim to říct. Když jim pak nabídnu práci, urazí se. Peníze najednou nejsou problém, jde to rychle. Chci se vyhnout administrativním a bezpečnostním problémům, které zarazily i ty nejzajímavější projekty v začátku. Jenže nejsou lidi a protože nejsem příliš známý, ty nové SIM karty si musím kupovat sám. A ano, web nám zase někdo hacknul. Stále častěji odjíždím pryč za starými známými z Paříže.
Motivuji ostatní, aby byli lepší.

Příběh čtvrtý

Česko se na mě mračí a protože není stupínek, na který bych si stoupl, setrvávám. Nemám co ztratit a tak si dávám hodiny frániny a psychologa. Zkouším. A rostu. Ukecávám to na digital managera, o víkendech čtu čerstvě publikované výzkumy o informačním vzdělávání. Na vysněnou pozici se ale nedostávám, jsem zatížen administrativou a stěhováním. Zase mě to nebaví a tak zase přemýšlím, jak do dělat jinak a lépe. Mé představy se odehrávají v mé hlavě, zatímco trpím život, pro který by tolik Francouzů vraždilo. Se sklenkou v ruce se dívám z Palais de Congres směrem na východ a směji se vytrhanému obočí a přemíře make-upu. Česko je prostě v hajzlu. A já ještě víc. Moje nasraný ego, chce každému říct, že jsem lepší, protože už mam francouzský pas, ale v ČR to nikdo nepochopí. Myslí si, že se brání, přitom používají slovník pojmů sepsaných politickou propagandou.

V roce 2033 Paříž zakázala drony, Praha je vyrábí. Podle kamarádů je děs, že jsou tady obchody zavřený v neděli a mamka si myslí, že můj kolega černoch je utečenec. Přitom jeho babičku sem pozvala sama Francouzská republika, aby zde obnovila válkou zničenou zemi. Mě to ale nebaví furt někomu vysvětlovat, můj komplikovanější životopis navíc zcela zredukoval počet lidí, kteří by mě mohli pochopit. V podstatě jenom vzpomínám. Obědvám v nádherných parcích a six-peck si udržuju už nějaká léta. Vypadám na 35, i když mi je 50.
Jsem fejkový Pařížan.

Příběh pátý

Přátele měj blízko, nepřátele ještě blíž. A tak opět dobrovolně skáču do rozbouřených vln reklamního světa tentokrát bez touhy zkrotit krvelačné žraloky. Nesoudím a ptám se. Dva roky doháním v největší agentuře to, co jsem prošvihl pitím francouzského vína a pak se stávám odborníkem na Data driven campaigns. Příběh se opakuje už po milionté a mě nesedí, že si majitelé berou 70 % ze zakázek, zatímco většinu času řeší své mindfucky a špatně napsané články na Medium. Jenže jsem si tolik zvykl na čáry před velkými schůzkami, že jen tak odejít je těžké. Bude mi 40 a s tím břichem jsem odsouzen k sex seznamkám. Průměrná závislost na pornu je v celosvětovém měřítku 25 % populace, takže v poho, nejsem sám.

Znám se s holkama z marketingu a páteční večery končím tam, kde jsem začínal v červnu 2017. Nemluvím o ničem, co je důležité. Nehlídám děti kamarádek, nevěří mi a já si stejně myslím, že z nich vyrostou parchanti. Mám kruhy pod očima, chodím běhat na Ladronku a nemám čas na kámoše ze škol. Na sítě nechodím vůbec a ironicky se chvástám tím, že skrz brány českého podsvětí vidím, jak funguje porno a drogový byznys. Jako většina marketingových manažerů kolem 40 i já jsem závislý na antidepresivech. Nikdo to ale neví, kolegové mě totiž uklidňují, že je to normální a netřeba to řešit. Mám hodně peněz. O světě kolem se dovídám z médií, která si platím a znám jejich redakci. Čtenost Deníku N je 2 miliony měsíčně.
Žiju House of Prague.

Mohl jsem žít mnohem hezčí příběhy. Je moje chyba, že jsem nezůstal manažerem v mekáči. Mít 30 čistýho a zlatýho retvíra se od dětí z paneláku očekává.

Korona testuje naší přizpůsobivost i kreativitu. Jak říkala Pergnerová ve Vyvolených, lepší zůstanou.

Opatrujte se.

Užitečné odkazy:

Jak byly země připraveny na epidemii? Žebříček připravenosti zemí podle WHO

Vymysleli to v USA a léčí se horkou vodou. Seznam fake-news o koronaviru

Sháníte či prodáváte? Portál Dámeroušky.cz propojuje Čechy v rámci výměny roušek