Co přinesou nová 20. léta? Digitální slasti, tornádo dronů i test trpělivosti

Vstupujeme do desetiletí pokročilé digitální revoluce, která bude provázena radikalizací. Pomyslné rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými skončí. Nůžky se prostě roztrhnou. Provokace extremismem se dá přehnat, a tak druhá strana s další ekonomickou krizi prostě nikoho nezachrání, jen sebe. Přitom kdyby se extremismus uklidnil, jasně definoval, co je problém a jak ho chce řešit, uzdravila by se ta část společnosti, která je nemocná a ve stejně nadávajících vidí možný lék.

Demokracie nemůže fungovat, když chybí diskuze. Demokracie nemůže fungovat, když chybí základní dovednosti jako sebereflexe, komunikace nebo jednoduše schopnost vyslechnout něčí názor bez předsudků. Demokracie nemůže fungovat, když čeští senioři přichází o našetření úspory kvůli hoaxům z emailů. Demokracie nemůže fungovat, když rodiče neví, že třetina českých dětí dostala nabídku k sexu. Nemůžeme fungovat, když někteří věří, že je země placatá a že si savem vyléčí rakovinu.

Je lepší jít správnou, ač trnitější cestou než se řítit špatným směrem.
Kam míříte vy?

Jak chcete zvyšovat HDP, když obsluhující neumí česky? Jak chcete mít spokojenou rodinu, když se děti ve třech posadí k tabletu a až ve třiceti od něj zvednou hlavu? V tomhle stavu nemůže fungovat nic. Samozřejmě, přirozeně, logicky. Nebuďme ale naštvaní. Sedli jsme do auta bez řidičáku. Skočili do vody a nechodili přitom na plavání. Je jasné, že tápeme. Miliardy rublů proudící k české levici jí sice zcela zdiskreditovaly, což je ohromná škoda pro tento myšlenkový směr, ale jiné donutila urychlit zrání národní identity. A tak pomník Vlasovcům bude, svátek v srpnu taky za to s pandami v centru je konec. Dezinformátoři lákají ať vystoupíme z auta a ať vylezeme z vody. Nevzdával bych to. Vždyť udělat si řidičák a naučit se plavat není zas tak těžké. A co víc, já bych těm dezinformátorům zaplatil autoškolu. Ať se taky projedou, zaplavou si. Vždyť řídit a plavat je přece tak super… Je to jak z akčních filmů, kdy se zloun zamiluje do své oběti.

Politici vymýšlí, jak uspět ve volbách místo toho, aby nás připravili na digitální dobu. A tak nás čeká renesance pomocných a nápravných oborů. Již nyní je obrovská poptávka po psycholozích, sestřičkách a sociálních pracovnicích. Nikdo se o ty zadlužené, nemocné a psychicky zničené starat přece musí. Jenže nejsou lidi. A mě pak vlastně mrzí, když do Paříže jezdí mladé chytré holky ze Zlína toužící po gentlemanech, přitom je i ty gentlemany potřebujeme doma jako sůl.

I kvalitní demokracie může mít ve vládě komunisty nebo anarchisty. My si to ale v tuto chvíli dovolit, myslím, nemůžeme. Máme nedostatečně kvalitní základ. Nejen kvůli těm holkám ze Zlína, co odjíždějí. Dáváme auta a bazény těm, co nemají řidičák a neumí plavat. A tak zbytečně řešíme bouračky a utonutí. Chápu, je jednoduší nadávat než hledat „důvody proč“, ale my zamakat prostě musíme, protože už nejsme ve škole. Už není od koho opisovat.

Začíná nejen nový rok, ale i nové desetiletí. Vždyť já ten Silvestr ani neslavím, ozývá se z českých obýváků. Škoda. Ideální příležitost začít znovu, zamyslet se, dát si předsevzetí. Přelom roku je vlastně jediná doba, kdy se lidé nad sebou zamýšlí a alespoň chvilku zhodnocují své dosavadní počínání. Takových chvil bychom potřebovali určitě víc.

Má to vůbec cenu? Zase si koupíme permanentku do fitka, kam budeme chodit jen první týden? Zase si naplánujeme, jak budeme dokonalí a pak na sebe budeme naštvaní, že neplníme vlastní přání? Já pod stromečkem našel už po páté motivační diář a otázka „Kde se vidíte za 5 let“ mě upřímně vyděsila. Jsem naprosto proti všem personalistům, co ve snaze být děsně cool a friendly říkají, že tuto trapnou otázku nepokládají. Uchazečům je nepříjemná. Ano, museli by totiž myslet. Ta otázka je naprosto klíčová. Ten, kdo neví, kým chce být za 5 let nic v životě nedokáže. Jo, bude mít na nájem, bude mít hezký Instagram a procestovaný svět. Tam snad Vaše ambice nekončí. Já vím moc dobře, kým chci být za 5 let a děsí mě to. Do roku 2020 totiž vcházím se zjištěním, že se bojím závazků i vlastních snů. A že nemám vždycky pravdu.

Chci se vrátit. Otázkou je kdy. Na diplomu, který v červnu dostanu bude napsáno, že umím dělat výzkumy, vizualizovat data a Python je můj nejlepší kamarád. Po kariéře v research a digitalu sice touží každý obyvatel pompézní Prahy, mě ale srdce láká jinam. Já si ten diplom asi spíš schovám na večírky, kde mě bude legitimovat, abych se s pompézními mohl bavit. A abych urychlil představování, budu rovnou říkat, že chci dělat správné věci, protože jsem neztratil naději. A že jsem si jistý, že oni je mohou dělat také.

V následujícím desetiletí si uvědomíme, jak ne. I to je ale někdy potřeba. Takže všechno cajk.

Klíčovými slovy pro rok 2020 vyhlašuji: odvaha, charisma, hodnota