2 roky v Paříži: Na Kde domov můj si musíme přijít sami

Řekl jsem na rok a už to jsou dva. Poslušně jsem si stvrdil status člena generace Erasmus, která jezdí po světě, aby nakonec přijela a žila různé verze kulturních šoků. Když se vrátíme a chceme třídit odpadky, bydlet jen v podnájmu, místo auťáků jezdit na kole, někdy nejíst maso nebo nepít alkohol, naši rodiče a prarodiče nás nechápou. Nedivím se jim. Vůbec to ale nevadí. Nechceme nikomu nic brát, jen se poprvé díváme do budoucna, chceme být lepší a víme, že to jde.

Francii mám rád, ale kdybych odjel do Španělska nebo Švédska, dopadlo by to nejspíš stejně. Už ses tam zabydlel, skamarádil, zamiloval? Jo, možná, nevím, není to důležité. Spíš jsem si uvědomil, kdo jsem a co chci. Konečně.

Porno, Pivo a Piráti, vítejte v Praze

Cizina vás donutí udělat si audit osobních hodnot a já jsem rád, že jsem konečně pochopil, co znamená býti Čechem. Čím déle jsem pryč, tím více si uvědomuju, jak moc jsme pracovití, racionální a pragmatičtí. Jsme ale také neuvěřitelně vynalézaví a přizpůsobivý. Nejenom, že máme liberální zákony, ale máme také vysokou míru deklarovaného ateismu. Jedničky jsme i v konzumaci piva na osobu a v užívání drog u mladistvých. Když si toto všechno uvědomíme, pochopíme, proč je Česko druhým největším producentem pornografie na světě. Lépe se daří jen Kanadě. Proč se nám daří v digitálním podnikání, UX designéry si umíme i spočítat, a proč máme stranu, která se nazývá „Piráti“ ve vedení hlavního města. To, co je u nás možné by ve Francii nikdy neprošlo. To, na čem staví francouzské reklamy by zase nikdy neuspělo v ČR. Jsem přesvědčený, že když se smíříme s tím, jací jsme, budeme chápat ostatní, nebudeme se přehnaně bránit a zbavíme se té východní křečovitosti, která v nás stále trošku dřímá.

„Je to hrozný, každej tady na každýho nadává, je to hlavně posledních pár let…“. Ano babi, zhruba od roku 2015, kdy se v ČR naplno rozjeli dezinformační weby, co čteš. Je ale k ničemu se rozčilovat v komentářích pod letenskou demonstrací. S babičkou si radši budeme povídat o jejím novém bazénu.

Intuice má vždy pravdu, ale přes hluk v hlavě jí často není slyšet. Je těžké ji uchopit, často totiž zní jako lenost nebo obyčejná emoce. Ale jsem si toho vědom, a tak, když se podvědomí vzbouřilo a já najednou opět zíral na stránkách Univerzity Karlovy a zjišťoval, jak mé vysněné obory upustily od přijímaček, plánoval návrat do Prahy a chtěl jedním lusknutím zničit vše, co, jsem poslední rok a půl budoval, tak právě v tu chvíli jsem potřeboval onu opěvovanou intuici. Možná něco řekla, ale já ji stejně neslyšel. Rozhodli jiní.

Jsme lepší než Francouzi, chybí nám ale hodnoty a směr

Možná mi Paříž měla trochu připomenout, co všechno jsem opustil, že i když nejsme hrdí Francouzi toužící po kvalitě, na pracujících ultraskeptických Češích, co chtějí hlavně klídeček, nakonec taky něco je. Že i ten generační narcismus a dosebezahleděnost, mohou být někdy prospěšné jiným a že sem tedy i v porovnání s Francouzi nalízal celkem slušné karty. Proč je tedy nevyložím?

Vím, že je špatně, že jsem nikdy nežil na 100 %. Ale mé ambice mi nedovolí jít se bavit, když nemám napsanou diplomku. Už jste mě naučili pojímat život jako hru, inspirovali jste mě konceptem vlastního odměňování se a stále mi připomínáte, že rodina, je to jediné, co máme. Ale já se zacyklil mezi pragmatickou ambicí, která stále trochu lační po penězích, úspěchu a moci a etickou, alternativní a upřímnou přirozeností, která chce vyklouznout ze systému, chce klid, spokojenost a vnitřní jistotu. Jedna zprava, druhá zleva, pořád se dohadují. Poslední rok a půl přirozenost neustále argumentuje „Jsme v Paris, tak mlč!“, jako kdyby ambice už nemohla nikdy nic prosadit. Jenže co chce přirozenost? Mám pocit, že prohrávám, když mi obstojí argument o penězích, o dotaženosti věcí nebo o využití toho, že jsem mladý. Je správné dělat věci, jen proto, že zrovna teď můžeme?

Kamarádství bez kritické analýzy

Řekli jste: „Jo Jindro, Pařííííž, jeď!“ A já jel. Kde byl ten český pragmatismus? Kde bylo moje plánování? To jsme zase byli přejedeni, přepiti, unavení, vystresování? To jsme si zase nevšimli, že se chystám udělat něco, co možná vůbec nemá smysl? Mini kampaň na své nejbližší o dvou heslech „Paříž“ a „Marketing“ vyplavila do hlav spoustu zajímavých asociací a přesně tak, jak si v marketingu přejeme, jste všichni kývali hlavou. Jenže já potřebuju někoho, kdo tohle prokoukne a řekne: „Proč?“ Co ti to dá? Místo „proč“ jsem slyšel hlavně podporu. Zdálo se, že je to správné. Let do Paříže číslo 123 je připraven k odletu…

A jaká je Paříž? Moc drahá, moc sexy, moc elegantní…

Přátelství není o tom, že si budeme všechno lajkovat a podporovat se. Přátelství je dospělácké rodičovství. Přátelé nás přeci zastavují, když překračujeme hranice závislostí. Na videohrách, večírcích, jídle, práci, pornu, sportu, atd. Přátelé nás přece upozorňují, když výrazně uhýbáme, když už to nejsme my nebo když jsme trapní. Nikdo jiný nám to neřekne. A u zamilovaného partnera, pro kterého jsme jedničky, bych s objektivním názorem určitě nepočítal. Upřímná a otevřená zpětná vazba je nejenom jediný způsob jakési osobní evoluce, ale v dnešní digi době také jediný nástroj jak přežít. Stát nás chrání málo a neziskovky nestíhají. 

Šéfe, v sekci „Kulervoucí životopis“ to nějak drhne, emoce toho chtějí využít ke svržení vlády.
Namiřte diplomku na osobní naplnění!
A co mezilidské vztahy, kde neutěšený alturismus zabarikádovalo opovržení povrchností?
Krátkodobým řešením by bylo zamilovat se.

Všechny myšlenkové spirály se ale nakonec vždy sejdou v jedné otázce: „Proč se na všechny a na všechno už konečně nevysereš a nezačneš dělat a být tím, co tě naplňuje, baví a čemu bezmezně věříš?“ a pak všichni do jednoho odpoví „Mám strach, že to nedopadne“. A tak jsem jako voliči populistů. Mám strach ze změny, z neznámého.

Nicméně se ta sinusoida obrátila a já se každým dnem usmívám víc a víc. Už vím, že nemám na nic tlačit, že se nevyplatí pospíchat a že nejsilnějším nástrojem v uspěchané době je paradoxně pomalost. Francouzi mě naučili jíst, chodit a mluvit pomalu. Ukázali mi, že se dá žít jinak, než nadávat s pupkem pod stolem a pivískem na stole. Získal jsem zde globální pohled a vím, jaké to je žít v hlavním městě lásky, v předražených čtvrtích, jak jíst a vypadat dobře. A jak asi tušíte, tohle mi rozhodně nestačí. Musím si dát ale pozor, abych věnoval energii správným směrem. Měl by mě k tomu nasměrovat sílící pragmatismus a zkušenosti.

Své děti chci vychovávat přesně tak, jak mě vychovávali mí rodiče. Chceš to? Tak makej!

Taky se najděte. Zkuste třeba tenhle test britské psycholožky, co navázala na Junga. Mě to moc pomohlo. 

Tak na Vaše!