Po roce v Praze. Co se všechno změnilo?
Protože není nic krásnějšího, než když vás rodiče pevně obejmou, když se na vás kámoš upřímně usměje a když cítíte „jak kope“ u své těhotné kamarádky.
I rok je dost dlouhá doba na to, aby vás vaši přátelé překvapili. Ať už zásnubami, novou prací, stěhováním, povýšením nebo těhotenstvím, tak to mohou být i dluhy, nemoce, drogy a rozchody, co nechají větrat vaše ústa široko dokořán. Stejně tak, jako když zjistíte, že vzdálená příbuzná upustí 15 milionů za vztah, který nefunguje a nejmladší z rodiny kazí pověst vašemu příjmení na společné základce. Situace na českém trhu práce je tak děsivá, že na mých bývalých pozicích pracují mé utajené lásky a já se v županu a s čokoládou v zubech směju celé hodiny, místo toho, abych se o srpnových poledních učil na státnice. Že bych na nějakou tu pozvánku řekl ano a v módních eko-lokálních kouscích a nejnovějším vydáním časopisu, který nikdo nečte, ale všichni v něm jsou, vyrazil na jednu z těch nablýskaných akcí? Sám jsem překvapen, že mě mnohem víc baví válet se s Pavlem pod Petřínem. Z toho totiž Instastories dělat vážně nemusím.
Je plná hipsterů a dětí z bohatých rodin?
Z pohledu na naše hlavní město jsem za rok v Paris vystřízlivěl a hezky se přesouvám do role toho, co se jen nekritizuje, ale motivuje a vidí potenciál. Zase a konečně – přináším vize a ideály. Praha je koneckonců jako to české sklo, které jsem za Czechdesign tolik opěvoval. Je krásná, ale můžete se snadno pořezat. Nově našlapuji velmi opatrně a zatímco jsem se vždy snažil co nejvíce prosadit, teď v srpnu 2018 se snažím být maximálně neviditelný. A nejde mi to. Ti co spolu nechodili, spolu chodí nebo chodit budou. Párování na jedné straně střídá neutuchající chuť cestovat. A tak po roce přijíždím do Prahy, abychom si dali drink před Norskem, Holandskem, Bosnou a USA. Česko je pro mě najednou Švýcarskem východu a Prahu vnímám jako Disneyland pro turisty. Zároveň je to útočiště pro všechny, kteří na vesnicích na východ od Aše nenašli „ty své“. Přinesou zpátky domů alespoň kousek toho, pro co si do Prahy přišli? Nebo se z Prahy po vzoru Paříže stane předražená metropole uchovávající moc, vliv, prestiž a liberálno?
Lidé v mém věku
Maximalizace pohodlí a minimalizaci rizik i hrozeb nás uklidila do systému, kde nemáme větší ambice, než zařídit to vlastní. Nájem, jídlo a nějaká ta zábava zaberou veškerý volný čas a jen občas se ptáme, co bychom tak jednou chtěli dělat. Myslím něco smysluplného, vydělávat a platit účty zvládne přeci každý. Myslím, že ten kdo svůj sociální status nezmění do 25 let, možná do 30, si už poté nebude s takovou lehkostí střídat školy a obory. Já si to říkám pořád a ty motory, co mě tlačí nahoru, radši nikdy nevypínám. Můj pomyslný ministr Přirozenosti sice tolik netleská, že se prý údajně schválil „milý korporát v Paříži“ jen proto, že podle strany Pragmatických prý nebylo na dosah nic většího. A tak pomalu polykám sousto, které je možná větší než já. Pomyslná opozice ale tvrdí, že Francie je zakódována hluboko v mém DNA a dokládá to například tím, jak moc dobře se tu cítím. Faktem je, že obrazy současného pařížského života se na mém tumblr objevují již od roku 2011. Tehdy jsem neměl ponětí, kolik EUR měsíčně bere marketingový manažer. Teď se mé ambice nebojí střílet ani tímto směrem. A to i přes to, že nábojů už není mnoho.
Největší novinkou v mém životě je, že nemám co ztratit. Ten pocti jsem dřív neměl. Dělat PR v neziskovce, učit na VOŠP a bydlet u Grébovky. Tam přesně mě vedlo a málem dovedlo vedení v mé hlavě, než se ze záchoda vrátil ministr Ambicí a bouchl do stolu se slovy: „Já chci ale víc!“. A senát plný opravdových přátel byl jednoznačně pro. Protože Jindro, Paříž!
Čím dál tím víc v sobě spatřuji odraz svých rodičů, věřím na jakési životní předurčení a intuici. Všechno se dá přeci vždycky nějak vyřešit, ale i tak si říkám, že bych měl být ještě opatrnější a pomalejší, protože to štěstí nemusím mít celý život. To, že jsem profík v nápravných opatřeních a záložních plánech neznamená, že bych netoužil po jasném a lineárním, co obdivuji u svých přátel, u vás. Ale ruku na srdce: právě v době největších turbulencí, kdy na mě můj telefon i počítač mluví už jen francouzsky a já chodím na přednášky o francouzském právu a budu z toho zkoušený, tak právě v tuhle chvílí cítím, že je to všechno dost jasné, lineární a tak, jak má být. Paradox.
Už teď se ale těším až se jednou vrátím do Prahy. Půjdu zadním vchodem, pomalu a nenápadně. Nebudu toho moc říkat, i ostatní budou vlastně mlčet. Jen úsměvy plné jistoty a klidu, přátelská poplácání po rameni. Budu dýchat zhluboka. Nejprve se nenápadně objevím na nějakých Instastories, vždycky máš totiž komunikovat jazykem tvý cílovky. Pak se jakoby nic objevíme jako pár na křtu dalšího nepovedeného Voque. V půlce odejdeme, protože zapomeneme na Kampě zalejt kytky. Do půlnoci budeš zase číst Umberta Eca a já nějakou klasiku mediálních studií. Třeba „Ubavit se k smrti“ nebo „Všichni hrajeme divadlo„. Zavřeme se hluboko v teoriích našich oborů jako aspiranti na Ph.D. Protože společně víme jaké to je v Berghainu, být nejmladší manažer ve firmě a mít ve dvaceti větší plat než rodiče. Spojení vášně a intelektu přece nic neporazí. A tak budeš společnosti nastavovat zrcadlo a já budu bojovat za dobro a to jednou jedinou zbraní – schopnosti odzbrojit ostatní. Ale před tím ti konečně pořádně uvařím! Můj nový pražský sen jen na světě.
Radši 5 diamantů v roce nebo 365 zlatých dní?
Nemám pocit, že bych v Praze o něco přicházel. Vy to žijete za mě a já to sleduju jako jednu velkou realityshow. Všechny ty vaše úspěchy mi dělaj dost dobře, nemyslete si. Jste mí hrdinové a věřím, že nepřestane bojovat za ideály. ČR to totiž hodně potřebuje.
Chybí mi Havel, Obama a babička.
Držte se a nevzdávejte se!