Nejkrásnější rok plný digitální propagandy
Jak deš níž, graduje to do temna. Co měsíc, to seriál, co měsíc, to song.
Prosinec (2080, Malik Djoudi)
Natahuji se po vánoční dovolené, která nepřichází. Takhle nemocný jsem dlouho nebyl, jsem sám, doma, bez notifikací, bez úkolů, bez ničeho. Sám ve svém vesmíru plném overthinkingu, Image Repair Theories a knih o kognitivních zkresleních. Kdo moc přemýšlí, málo koná a tak se v tichých dnech za závěsy vinohradského království rýsují plány na 2023. A zatímco se během podzimu vznášely jen jako depresivní mlha, kvůli které jsme slunce nezáhledli, nyní pouští své kořeny a sílí. Za závěsy, v tichosti, stranou.
Listopad (Mourir sur scène, Dalida)
Zpátky v křeči. 80 % všech písniček, které jsem letos dle Spotify poslouchal, je ve francouzštině. Jsem přecitlivělí, v kině brečím u filmů, jsem zcela odtržen od reality. Jako bych byl zase v dubnu, ale na Londýn nemyslím. Co Lyon? Na víkendy utíkám do Vídně a do Zlína. Práce je tolik, že nemám moc čas přemýšlet. Což je možná dobře. Budoucí magistři nejprestižnější univerzity mě zklamali. I tak přichází něco krásného a silného, něco, co dlouhodobě potřebuji, ale neumím to úplně uchopit. Je totiž rok dva dva.
Říjen (Les Vagues Blues, Gesleir)
Cítím se skvěle. Končím terapii. Letní meditace na chatě a měsíc v Paříži mi krásně dobili baterky. Konečně Praha! A teď plnými doušky bez ohledu na cenovky. Takto v plné parádě poprvé v roce dva dva. Učím se být v Praze spoko. Veškerý volný čas trávím s pražskými expaty. Na konference se zásadně nepřipravuju, dávám je z donucení a možné byznysy odmítám. To, kvůli čemu sem se vrátil do Prahy ze zahraničí mě teď vůbec nezajímá.
Září (Respire encore, Clara Luciani)
Testuji. Kytka zasazená v květnu konečně rozkvetla. Teď v září u La Défense. Miluju! Baví mě ten paradox, kontrast a to jak kámoška zvedá obočí, když jí to říkám. V noci mířím do Leclerire u St. Clouds a usmívám se, protože tady na jaře 2019 padlo mé největší životní rozhodnutí. Kytka mi vůbec nevoní, ale to nevadí. Potřeboval jsem si to vyzkoušet. Otestovat, co ještě dokážu a když mi Claire od Hermése říká “Vas-y Henry, maintenant c’est à toi”, vím, že Paříž est à moi. Bam!
Srpen (Higher, Smetana & Haj)
V ústraní. Jsem týdny na chatě, sám, na samotě u lesa a medituji. Mezi pohrdavým smíchem k příspěvkům z LinkedIn (neměl bych odejít i z něho?) se mi daří dopátrat se životních momentů, ve kterých jsem byl opravdu šťastný. Nemusím žít přítomností, mou kreativu zabavuje v srpnu hra “coby, kdyby”. Radost mi dělá jóga v Bois de Vincennes.
Červenec (Basique, Orelsan)
Bráním se. Jsem neposedný. Závěsy a Instagram mi nestačí a tak zase utíkám. Kamarádi říkají, že bych to mohl říct aspoň rodičům. Asi jo. Píšou mi bývalí kolegové, jak je to prý s tím Czechdesignem. Nevím, už 3 roky tam nepracuju. Přestávám přemýšlet o tom, co řeknu, ale o tom, co neřeknu.
Červen (Break my soul, Beyonce)
Konečně jsem se přes to přenesl. Tři žádosti o číslo za jeden večer pochopitelně lichotí egu, to je ale zlomené a zachraňují mě až Francouzi. Říkají to, co v Praze neslyším, že to bude dobré, že se mám sebrat a užívat si života. Mám radost žít, jsem milý, radostný a rozdávám se. Zocelen letím zpátky a ty vinohradské závěsy zatahuju paradoxně na tvrdo. Odcházím z českého instagramu. Akce, reakce. Chráním se.
Květen (La Go est sympa, Mohand Baha)
Zatímco Praha řeší, jak se v inflaci udrží čeští jednorožci, což víme z první ruky díky spolupráci s Productboardem, mě fascinuje stabilita pařížské burzy a byznys jediného Evropana v desítce nejbohatších lidí světa. Přesně tak, poslouchám písničku, která zahájila jarní kolekci CHANEL ze skupiny LVMH. Jemnost a elegance v době amorálně válečné, zdá se tou největší zbraní. Písnička, která se podle Spotify stane o několik měsíců později jednou z mých nejposlouchanějších písniček za rok dva dva. Je jemná, plná nečekaných zvratů, ale přesto rytmická a energizující.
Duben (Please, This Shit Has Got To Stop, William Basinski)
Připadám si jak Masaryk s těmi hovory z Londýna. Po Paříži je na tom ale něco symbolického. V dubnu mi někdo zlomí srdce, ale práh bolesti je tak nízko, že se směji. Extáze v agonii je očekávaná. Toužím po klidu a bezpečí. A je to právě duben, kdy shoří největší část mých ambicí.
Březen (Pookie, Aya Nakamura)
Nejčernější scénáře přichází v březnu. Neposlouchám svojí intuici, a tak chodím na předem prohrané schůzky. I tak všechno vypadá, jak má. Přesně dle teorie doznívání. Mám tak možnost dát ruce z volantu jinam. A tak se moc hezky snažím v rámci PhD. Aspoň něco.
Únor (Portés par le vent, Sébastien Tellier)
Doktroka mi nechala v laborce vypěstovat vlastní léky. Cítím se inovativně, ale nezabírají. Nedivím se, mé raciálno i data říkají, že je život na druhé straně sinusoidy, všechno se teď bude srát. A tak v práci propouštíme čtvrtinu z nás a přichází válka na Ukrajině. Nejsem překvapený.
Leden (Prague, Kerala Dust)
Alergii v lednu nečekám, je ale v největším rozpuku a já léčbu bohužel nezvládám. Kritická kolečka se točí na plné obrátky a mě teprve teď dochází, co se stalo na podzim dvacet jedna. Jsem uprostřed terapie a zvyšujeme frekvenci sezení.
