Něco není ok: doteky Putina a smrt blízkého

Pro nejhodnějšího člověka na světě, co jsem kdy potkal.

Aleh

1988-2023

Kontrasty mám rád. Když se ale potlesk z konferencí míchá s pláčem z nemocnice, něco není ok. Přijít o blízkého člověka je životní tragédie. Ale jak rádi skloňujeme v práci i na univerzitě, jde o kontext.

Do kterého vesmíru padá tahle katastrofa? Chaos je fungující strategií populistických voličů. A vesmír, do kterého přichází tato rána, je též chaotický. Mezi Vinohradami a Batignolles, kocoury Jean-Paulem a Seniou, Putinem a Makronem. Tam někde na dně sinusoidy, po malém vyškrábání pád, zastaveno navenek, B2B husákových dětí daleko od mladých českých influencerů. To je ten vesmír.

Do čela vesmíru se nově postavil smutek. Silný a nevyzpytatelný hráč, trvalý pláč, který vše zahalil šedou a tlakem na hrudi. Jak dlouho tu bude a co způsobí není jasné. Je ale až pozoruhodné, jak zcela vytlačil strach. Strach byl brzdou mnoha rodících se supernov v tomhle našem vesmíru. Bez něj se možná nějaká konečně zrodí. Tak či onak už nic nebude jako dřív.

Vezmeme vám radši krev, kdyby vás taky chtěli otrávit.

Zdálo se to jako roztomiloučká hra na dozrávání teplýho kluka z paneláku. Přimíchaná politika i policie, zdá se, dává všemu jakýsi punc vážností. Jenže něco není ok. Zpátky k populistům. Ty jejich kampaně záměrně zastiňují, co je důležité. Lidé se těší na větší důchody, které nemá kdo zaplatit, třeba. A když mezi větou « attends, Henri, c’est pas encore le moment, tu as besoin le clique-claque » a sloganem “Měním Česko k lepšímu” se ti v chatu s kamarády objevuje sanitka, nemocnice a “zemřel”, není jasné, co je a není důležité. Chaos, priority, kalendáře, schůzky a telefonáty. Vyhrávají emoce, zbrklost a krátkozrakost. V politice, v mém vesmíru, všude. 

Vesmírem otřásla katastrofa a cokoliv teď může být trapné. Strach z toho, že tyto řádky budou nedůstojné jsou ale právě tím nejčistším důkazem úcty.

Mám pocit, že jsem ve filmu, nikde jinde jsem tohle totiž neviděl. Paní docentka se u státnic ptá studentky na knihu Všichni hrajeme dovadlo, mediální klasiku. Tohle ale není divadlo. Místo svatby bude pohřeb. Něco není ok. Vesmíru ale nevládne chaos. Je ticho. Panuje smutek.

Nám s protagonistickou povahou svědčily 90. léta. Posouvání se vpřed, naděje, rozvoj a upřímná snaha o něco víc. Teď jsme v krizi, rozpadá se společnost a v tom září tzv. hasiči. Rychlá hot-fix řešení, která dávají jakoby smysl a dobře vypadají na sítích. Tomu se daří, to je vidět, to neumim. Ruští špioni v Praze vydírají novináře. Well. Opasky se utahují a mě se přestává dobře dýchat. Tohle už není hra na hezké projekty, není čas na “coby kdyby”. Jeden z nás přišel o život.

A tys byl na tý stanici?

Rád sleduji bohaté, mladé, zahraniční turisty v Praze. Kde tu spolu tančíte? Jak odpočíváte? Co vám dělá radost? Praha odpovídá dokonalou dopravou, drogami a nepatřičným luxusem. Otázka nezodpovězena, peněženka vyprázdněná, pocit zvláštní. Když jste v černé z donucení, zdají se všechny vaše problémy nepatřičné, stejně jako celá zpocená, uřícená, neomalená a nevychovaná Praha. Město, kam utíkají novináři z východu.

Myslím, že ty pragmatické útočné povahy by vyhodnotily situaci jako krizi. Řvaly by. Zapálily by ten svůj vesmír. Mačkali by červená tlačítka (např. Brusel nebo Dubaj) a žhavily by kontakty. Já místo útěku a úprku volím ustrnutí. Je to taková už moje životní taktika. A vlastně mi je v tom dobře. Vyvolává to nejistotu a dává mi to čas. Je to prostor, ve kterém lze ten útěk a útok dobře promyslet. Cítím se na to ale starý, unavený a vyčerpaný. To je ten vesmír. Vinohradské vězení, potetovaná Praha a auta za milion. Něco není ok. Fakt ne.

Proč mi volá neznámé číslo?

Trochu si přeju odraz ode dna, co tě nezabije, to tě přece posílí. Udělat z toho téma. Nestane se. Mám totiž chuť zařvat do Moskvy, že se nemusí bát, že si nevěřím, že sem slabej a že mě zabijou vlastní beďary. Populistický chaos v tomto vesmíru hraje spousta planetek a jak víme ze zeměpisu, občas přijde zatmění. Není na mě vidět. Na terapii jsem říkal, že se v Praze cítím nepatřičně. Karta se obrátila. Praha by se vůči mě měla cítit nepatřičně. Odešel. Zesnul. Není prostor na pivečka, napíchané rty a fotky svalů na Insta. Něco není ok.

Otázka už není “jak naplnit svůj potenciál”, ale jak se zachránit. Místo dat, designu, dezinfa a digitálu přišli Putin, policie, paralýza a …? Nějaké slovo na P, co tě napadá? No evidentně! A vracíme se zpátky. Smutek přebyl strach. Nejsou klíče od brány a všichni mohou z vesmíru utéct. Tohle může být ta supernova.

Co přesně se vyšetřuje?

Střídání vlád vždy přináší naději. V čem bude smutek vládnout lépe než strach? Čekal bych větší opatrnost, dlouhodobější přístup, zklidnění, šetření i zeštíhlení, rozpočtu, aktivit atd. Ta opatrnost mi ale nesedí s čtvrtým P. Není toto ale dospělost? Nepřišla náhodou tato rána do měnícího se vesmíru? Urychlí to tu změnu nebo to stočí jiným směrem? Motto dosavadní vlády vesmíru bylo “bude to tak, jak chceme”. Smutek ale neudává směr do budoucna, spouští pud sebezáchovy, je reaktivní.

Až mě ve tři noci bude chtít zabít velmi vzácná nemoc (jako jeho), kdo mi zavolá záchranku? Kdo a z čeho mi bude platit důchod? Kdo se mnou bude na sklonku života? Kdo to podědí?  Komu to předám? A strach je tady. Bojím se si odpovědět, nespokojenost s odpověďmi udává cíle a k nim se dostanu přes úkoly. A tady zase hází vidle chaos, který dokonale stírá důležitost. Tyhle úkoly chtějí deadline a Trello. Jakoby to byl další projekt, další zodpovědnost, další věc k vyfakturování na konci měsíce. Jenže tohle je můj život. Neměl by to být projekt s prioritou číslo jedna?

Něco není ok.

Odpočívej v pokoji.