Důsledky reality

Už jsem v pohodě s tím, že jsem zažil nejhorší rok mého života si on peut dire ça. I tak se hodně cítím povznesen nad víkendy po Česku, malování a nákupy v IKEA. Když krvácím, může to být schválně, bejby.

Máme čas hrát si na to, co jsme v devadesátkách nakoukali na Nově a positive feedback loops na sítích nás uzavírají do digitálních světů. Žijeme ve zcela odtržených realitách. Když jsem se dozvěděl, že koupil třetinu restaurace, začal jsem se smát. Po moci toužící Praha z roku 2014 se prokousává na vrchol. Liberální generace sice prosazuje kvalitu a sází na recepty ze západu, neumí ale vysvětlovat a debatovat kritiku ani kultivovat své obory. Tam na hoře se totiž očekává seniorita a vize. Korporátní bojůvky jsou nahrazeny politikou. Někteří se tak vzdálili lidskosti, že je tahle hra mezi zoufalstvím a smutkem nepohoršuje. Pokud se umím ve čtyřiceti dobře nalíčit a vyrazit s trending samci v pátek na čáru a mít to natočené u influencerky na TikToku, jsem žena činu a vládnu této době. Ta je ale těkavá, a co bylo včera už nikoho nezajímá. Ani mě ne.

Organismus, který se cítí v nebezpečí se brání. Nezbývá nic jiného než šetřit, zavírat dveře a pečlivě zvažovat, kam nasměřujeme svou energii. Lapeni do pasti strachu myslíme jen na sebe, přitom nás může zachránit právě spolupráce. Kamarádi čekají moudra o dezinformacích, že asi budu druhej Šlerka nebo co. Na mém Tumblr místo toho přibývají fotky Isabelle Huppert. Něco se zásadně změnilo.

Potřetí v jednom týdnu slyším, že bych byl dobrý HRista. Moje reakce je plytká a bezeslovná. Nedělá se mnou totiž vůbec nic. Něco se děje. Covid a válka jsou totiž jen začátek. Intuice mi říká, že zatím přišla pouze první „vlna“ problémů. Rozpadne se to úplně. Těch vypálených rybníků bude čím dál tím víc. Tempo je neúprosné, stoupá to, pořád. Nechci to na tvrdo zastavovat, ale elegantně nahrazovat. Jenže čím? Teorie PR říká, že dojmy jsou mocnější než pravda. Tak co nám to Havel namlouval? Nenapadlo mě, že šířit myšlenky, na které se nikdo nelepí bude tak smutné. Čekal bych spíš asi vztek. Když neumíš vařit, choď do restaurace. Pro feedback jsem musel hrozně moc provokovat a když se něco vynořilo, odbavil jsem to, ale ztratil jsem zbytek, který se tou provokací radikalizoval. Je to jak jít do politiky s extremismem. Ale přitom víme, že sním o catch-all party.

Když dojde energie, začneme šetřit. Postupně vypínáme to, co nutně nepotřebujeme. Asketismus mě vždycky bral, ale proč zrovna teď? Načasování mi na jedné straně přijde jako špatný vtip, mám přidávat ne brát. Na straně druhé je to nutnost a tak ubírám, poslední 3 měsíce. Cítím, že bych možná měl šlápnout na plyn, ale za Boha nedokážu odhadnout, na co mám teď zařazeno a kolik mám vůbec natankováno. Jedu na jedničku v postranní uličce a odmítám dálnice.

Opět cítím, jak mi Praha svírá hrdlo, a tak opět luskám prsty. Nedospělé dítě ve mě zase kope nohama. Nikdo nic neví, o to je to nebezpečnější. Dospělost nepřináší zodpovědnost, jak bychom čekali. Přináší možnost, se na všechno vysrat, et hop la merde! Neuděláme to ale, nejsme na to totiž zvyklí a naše svědomí by nám to neodpustilo. I tak se přesouvám z Lipska dál na severovýchod autem, které platí její táta z Argentiny. Baví mě ten paradox, stejně jako fakt, že jsem odešel z Instagramu. Užívám si digi moci dnešního světa, když můžete prostě jedním tlačítkem změnit svou bublinu. Cause I don’t play this game. Désolé. Blbost, nejvíc si tu hru užívám, jen jsem si našel nové 7x větší publikum. A najednou jsem milý, zábavný, klidný a v pohodě. Zajímavé což?

Mrzí mě to. Ale občas člověk nesmí přecenit své síly a upřímně si říct, na co má a nemá. Neustále přestřelovat cíl by vysílilo přeci každého. Je mi ale líto těch, co to skutečně mysleli dobře. Co poctivě makali a z neduhů doby si pouze dělají srandu večer u piva. Všechny ty kluky a holky z malých měst, co je dneska ždímou pražské korporáty výměnou za výplatu, díky které se nemusí dívat dolů. Vůči nim to není fér. Oni si to nezaslouží. Mají mít klid a pohodu předávat to dobré ze sebe dál.

Eskapismus. Morad musí odjet na dva dny pryč a Evu nemá kdo vyzvednout ze školky. Nechci si brát další RTT, nevadí mi, že přijdu o peníze, ale další den doma už nezvládnu. Pouštím si klasické piano, ale nechávám téct sprchu silným proudem, nahlas. Nechci, aby mě slyšela. Bylo to moje rozhodnutí, měl jsem dost času na to to promyslet a říct, si, co opravdu chci. A tak se možná přes den cítím dobře, ale nemám za sebou výsledky. Křehkost investice do jedné věci ve mě vyvolává paralyzující strach, na který jsem se nepřipravil. Přitom jsem takový od školky! Nenapadlo mě to prostě no… Myslel jsem si, že to pro mě bude nejlepší. Dávám to víc nahlas, zapínám i studenou v umyvadle. Nechci, aby věděla, že něčeho lituju. Asi nechci, aby mě viděla slabého. Mám jít přece příkladem. Máme tohle v rodině osudem všichni? Arabové a Asiaté mě naučili volat domů. Sedám si tedy týdně do kavárny a dělám si z toho rituál. Každý tu mluvíme jiným jazykem a to nás spojuje. Jsem v šoku, jak nejsem ani trochu negativní.

Myslel jsem si, že flexibilita je vlastnost. Omyl. Je to jen podmínka. Flexibilita není neomezeným zdrojem nýbrž zbraní s omezeným počtem nábojů. Kdy naposledy byl slyšet výstřel? Nepříliš vhodná metafora v době válečné?

Na narozeniny mi přálo 4x víc přátel ze zahraničí než z ČR. You know exactly what do is it mean. Bah alors?

Myslím, že je jasný co se stane. Vždyť je to vlastně do očí bijící. Jen se nám to nějak nedostalo do tiskovky. Do oficiálního oznámení, do oběhu. Tak voni to asi řeknou, kdyby se něco dělo ne? Neřeknou. Sami to neví a ostatní nemají to vytoužené kritické myšlení a neptají se proč.

Ale až se jednoho dne, někdo zeptá proč… To bude panečku… Nebude stačit vypnutý Instagram a šetření energií. Bude mě asi muset založit „její táta z Argentiny“. Měl bych mít záložní plány. V počtu setrvávám, ale když jsem za Dubaj našel Brno, kvalitativně to není úplně vončo. Jsem rád, že přichází Lucembursko a Ženeva. Taky dobrý ne? Nebyla Paříž jen malý trénink?

A až teď mi došlo, že Morad může být ten otec Evy z Argentiny! Teď při psaní tohoto článku! Tak to je největší krása umění tohle. Odpovědi nacházet v tvůrčím procesu.

*všechno co je kurzívou je nadsázka, cenzurováno nebo vymyšleno

**jeden odstavec mluví o blízké budoucnosti, jeden o období první vejšky