Mýtus o životě v zahraničí a co z Paříže nechci nikdy zapomenout

Až budou moje děti pubertálně stresovat, že nejsou jako dospělí, budu je uklidňovat tím, že na všechno mají čas. Mám pocit, že to mí rodiče moc neříkali a já si na hodnotu času musel přijít sám. O to víc je ta zkušenost větší. A výsledek? Nakonec to přijde. Všechno. Naše sny, přání, cíle. Vždyť kam to dotáhli bývalí spolužáci? Tam, kam odjakživa směřovali.

Aniž bychom si dělali plány a měli vlastního kouče, náš charakter a především naše každodenní rozhodnutí, nás pomalu ale jistě posouvají tam, kam si nevědomky přejeme jít. A tak se najednou ocitnete mezi extremisty, letenskými bio-matkami, dlužníky nebo právě Pařížany. Najednou se to ale nestane, trvá to. Třeba i roky.

Přirozeně směřujeme k tomu, být sami sebou.

Pokud jste Pařížan, žijete si právě tu Paříž, o které přemýšlíte, tu které věnujete pozornost. Špinavé metro a krysy v parcích? Pařížanům je to jedno. Těší se až povečeří s někým důležitým nebo zajímavým. Ještě si v hlavě živě vybavují svou poslední dovolenou. Píší si s milenkami. Pokud je vám víc jak 35, máte tu určitě uklízečku a nosíte oblečení na míru. Vedro v metru vám nevadí, vy to oblečení prát nebudete. A pošlapané polobotky za 800 Eur? Ona je přece vyleští. Jenže oni nejsou přece všichni bohatí! Všechnu je tu 2x dražší, platy jsou ale 3x větší.

Není cizina jen útěk před neúspěchem doma?

Jsou tu ale i studenti ze zahraničí nebo z menších měst a těm většinou rychle naskočí husí kůže, když si vzpomenou, jaké to je doma. A i když se máme dobře, v našich hodnotových žebříčcích máme zakódováno, že ten, kdo žije v zahraničí nebo ve velkém městě je zkrátka něco víc. Taková blbost. A tak zůstáváme venku. Rodiče nemohli. Takže jako kdybychom my museli. Po několika letech v cizině možná prokážeme určitou samostatnost, schopnost adaptace a kuráž nastartovat svůj život úplně od nuly. Jenže, to si tak nevěříme, že se musíme jezdit testovat do ciziny?

Neskrývá se náhodou za těmi úžasnými zkušenostmi, co máme nasbírat, jen fakt, že jsme doma jednoduše neuspěli? Svobodní Češi nemusí utíkat kvůli válce, sexuální orientaci nebo náboženství (zatím). Jezdíme si, nejspíš, hlavně vydělat. Tak abychom se nezapomněli vracet…

Paříž si do Dollera prostě nenaplánuješ

Řekl to Petr Sládeček na jedné ze svých přednášek Analýza a kritika médií kolem roku 2014 a pamatuji si to dodnes: „Není nic více vzrušujícího než poznávání nových lidí“. A na to je Paříž perfektní. Francouzi totiž nemusí pít, aby se dali do řeči. Ano, sklenka vína či piva se očekává, ale jen aby zaměstnala ruce. Francouzi oproti chladnější severní a východní Evropě navazují kontakt s neznámými celkem snadno. Pokud se vám ale podaří proměnit seznámení v něco trvalejšího, tak tleskám. V životě Francouze totiž existuje velice úzký okruh rodiny, partnera a jednoho, max. dvou nejlepších kamarádů. Všichni ostatní jsou prostě jen ostatní. Paříž je stejná. Na chviličku se do ní podívá každý, vždyť kdo tam z nás nebyl. Ale kdo v ní potom zůstane nastálo?

Já jsem tu náhodou, mám štěstí. Přiznávám, že i když mám pocit, že mám svůj život pevně v rukou, mám to, co jsem vždycky chtěl, Paříž si do Dollera prostě nenaplánuješ. Já vím, že jsem na začátku psal, že je všechno otázka času, ale Paříž je cíl dosti ambiciózní. A také na dlouho.

Vždyť mluví anglicky. Ano, ale jen na té první schůzce, pak narazíte. Peníze? Rodiče vás budou chvilku podporovat, ale 1200 Euro za 13m² se jim líbit nebude. Stejně jako to, že nepřínášite takové výsledky jako doma. A lehkovážné ‘’Paření v Paříži’’ je pro zodpovědné rodiče opravdu drahá sranda. 10% nezaměstnanost z regionu povyšte na fronty nadaných mladých lidí ze všech zemí světa. A to zejména z těch nedemokratických jako je třeba Venezula, Čína a sever Afriky, kde generace bohatých rodičů, co brzy půjdou do důchodu, udělají všechno pro to, aby jejich pokrevníci vystudovali v té oné úžasné Paříži.

Peníze a hvěždný životopis? K čemu to je?

A pokud i tak věnujete peníze, čas a energii cestě do města lásky, utečou vám ty nejdůležitější roky Vaše života. Paříž je krásná, vzdělaná, romantická a vzrušující. Ale je to především super silná značka, která vám otevře dveře aniž byste brali za kliku. Je to super. A dál?

Neměli bychom spíš pracovat na svém talentu a pilovat to, v čem jsme to MY, v čem jsme přirozeně lepší než ostatní? Jen procento z nás má být big boss ve vlastní firmě. Tak proč se do toho tak ženeme? Pro mě je ekologie bydlet s prarodiči, vařit si doma a střídat se o auto se sousedy…

Je úterý, devět večer, jsme na Rue des Archives se Stefanem, který v 18ti opustil Srbsko, aby se stal manažerem u Diora. Není škoda, že všichni utíkáme a pak se nevracíme?, ptám se. A co chceš? Příbuzní, co zůstali, musí mít tři práce, aby se uživili, odpovídá. Jenže co bude za sto let? Budou jen země super demokratické (plné snaživých a přizpůsobivých) a super diktátorské (plné sociálně slabých), ptám se znovu. Za sto let už budeme všichni mrtví, podívej se, jak pijeme, jak žijeme, jak jíme….

*Drtivá většina mladých Srbů ze země soustavně odchází za lepším na západ. Zbytek ekonomicky slabého (a mediálně negramotného) obyvatelstva je pak snadným terčem nejsaturovaněšího mediálního trhu na světě. Srbsko má totiž 500 tištěných médií, 186 rádií, 96 televizních kanálů a 90 webových portálů. V této zemi média nemusí uvádět majitele a tak vzniká informační chaos napojený na politiky, podnikatele a ‘’zahraničí’’, které ovládají soudy i policii a novináři tak nemají šanci dobrat se informací. Ekonomicky jde Srbsko poslední roky nahoru a chce do EU. Takže je to ok? Ne. Tvářit se proevropsky a nakonec mít dalšího člena EU, který pro mě bude hlasovat je přinejmenším strategické…

Často mám pocit, že většina z nás bojuje celý život za to, abychom měli to nejlepší a přitom vůbec nevíme, co to nejlepší znamená. A pak se cítíme unavení, bereme pilulky a říkáme si, že si potřebujeme odpočinout. Právě jako Stefan. Já nejsem unavený a mám spoustu času. Proč mám pocit, že jsem jediný?

Všichni známe ty pohádky, kde jde Honza do světa. Jenže on se vždycky vrátí domů a žijou šťastně až do smrti. Kdy se vrátí cca 500-900 000 Čechů (zdroj: MZV.CZ: 500 000, OSN: 900 000), co nyní žije v zahraničí?

Není to ale jednoduché. Je těžké rozpoznat ten moment, kdy jste si už vzali to, pro co jste si přišli. I moje Pařížská kapitola nebude trvat věčně. Jako na party ve dvě ráno. Alkohol jste vytancovali. Už to necítíte. Víte, že byste měli jít domů, jste unavení. Ale vy tu radost, tu zábavu a ty lidi nechcete opustit. Kdy je ta pravá chvíle objednat si Bolt a jet domů?

Říká se v nejlepším přestat.

BONUS: to co nechci zapomenout

Chci si pamatovat koncentraci pohledných mladých lidí a nekončící flirtování, které vám i po náročném dni vykouzlí úsměv na tváři.
Že se v roce 2019 stala Paříž hlavním městem sdílených koloběžek. Koncentrace služeb nabízejících elektrické koloběžky je tu největší na světě.
Jak se v Paříží žije digitálně a šetrně. Na všechno je tu nějaká francouzská aplikace. Na to, jak jíst levně, zdravě a ekologicky (Too good to go), jak si najít pracovní přátele (Shapr), jak randit s bohatými (Attractive word), jak chodit na priváty (Excuse my party), jak se stát digitálním knihomolem (Youbox) a další nespočet aplikací na sdílenou dopravu.
Že když máte infarkt, musíte zavolat hasiče.
Nechci zapomenout ani na ranní trasu z Miromesnil na Saint-Phillipe de Roule, kdy se v celku obyčejné Pařížské ulice promění v přehlídku hnědých polobotek, bílých košilí a blue marine obleků, které nosí muži s kratšími kudrnatými vlasy a velkými brýlemi s neviditelnými obroučky. Ti jsou střídáni ženami, které se ozývají klapáním podpatků a protože si daly jen rudou rtěnku a černé linky, měly čas dokonale sladit elegantní blůzu s volnými kalhotami nebo sukní, která se zásadně dotýká kolen.
Chci si pamatovat, že i když někde zase něco nefunguje, někdo je zase na dovolené a někdo zas něco zapomněl, nikomu to nevadí, protože jsme jenom lidi.
Chci si pamatovat liberální společnost s vysokou mírou individualismu, kde si každý dělá to, co chce, podle sebe. Ale zároveň se všichni řídí jasnou hierarchií a tradicemi a mají tak právo si toto sdílené vynucovat.
Nechci zapomenout na to, že když si hledáte byt musíte doložit příjem a pozice svých rodičů, kolik máte na jakém účtu a kolik přesně vyděláváte. Pokud ale jdete bydlet s kámošem, nemáte moc šanci. Je lepší říct, že jste pár a že máte tzv. pax (jakási lehčí forma manželství, kdy platíte nižší daně).
A taky si chci zapamatovat, jak stále mluvím o Praze, srovnávám a vzpomínám…