5 měsíců v Paříži: Přestal jsem bojovat, začal jsem hrát

Nejkulturnější město na světě vás prostě dostane. Dřív či později to tu na každého dolehne a nezpochybnitelná francouzská hrdost, solidarita a ohromná úcta ke kultuře a kvalitnímu jídlu se vám dostane pod kůži ať chcete nebo ne. A že já se teda ničemu nebránil!

Do Paříže je to letadlem jen hodinu. Povaha Francouzů je ale té české na míle vzdálená. Zatímco mě prvních pár týdnů celkem bavilo srovnávat českou a francouzskou mentalitu, nakonec jsem to musel vzdát, protože se to prostě nedá. Není to fér. České republice je 24 let, (pokud chcete 28 od listopadu 1989), teprve zraje, pořád něco zkouší (podívejme se na volby), pořád se hledá, začíná být teprve dospělá. Přece nechcete tuto mladičkou a maličkou slečnu s pivem v ruce srovnávat s francouzskou dámou ve velmi pokročilém věku, která si užívá vína a nádherného důchodu tam v západní Evropě. Přestal jsem hodnotit i kritizovat a začal si užívat. Obojí na více frontách.

Někde mezi vínem, sýry a bagetami jsem si uvědomil, že jsem stejný jako ta Česká republika. Mladý, nevyzrálý, bez jasného směřování. Paříž se chová jako moje babička, která mi říká, že mám na všechno čas, uklidňuje mě, objímá a pomalu, svým stařeckým tempem, mi ukazuje umění žít. Nikdy jsem se necítil tak spokojený, jako když jsem se poprvé zakousl do steaku u Chartiera na Grands Boulevards. Nikdy jsem se necítil tak potřebný, jako když jsem s postarším Francouzem pomáhal černošce s kočárkem a nikdy jsem si nepřipadal tak sexy, jako když jsem byl v Centre Pompidou požádán o telefonní číslo. Všechna klišé o Paříži jsou založená na pravdě. Všechno je tu sexy, fashion, vášnivé a romantické. Pod to bych se podepsal.

Zdálo by se, že můj sociální status zažije v červenci 2017 ostrý pád. Zatímco můj život v Praze byl jedním mým kamarádem označen za pražskou bublinu, vrchol hipsterského undergroundu a Olymp českého designu, já přijel do Paříže jako chudý student médií z východní Evropy. Očekávaný ostrý pád vyměnil obdiv, nadšení a jakási renesance, spíše rehabilitace vlastního já a možná ještě lépe – osobní audit. Audit hodnot, cílů, charakteru, prostě audit všeho.

Jedna moje kamarádka mi v červnu před odjezdem věštila zářnou budoucnost. Jak se v Paříži najdu, jak mi to dodá tolik potřebné zdravé sebevědomí a jak mě to všechno neuvěřitelně posune. Po pěti měsících jsem na jednu stranu stále ten student médií z východní Evropy, ale na druhou stranu jsem všímavý mladý muž, který se cítí silnější, šťastnější a hlavně odhodlanější a klidnější než kdykoli předtím. Různě se dalo pohlížet i na můj život v Praze. Na jednu stranu jsem byl student soukromé školy, co bydlí s rodiči a dělá v nějaké malé neziskovce. Na stranu druhou…. waw… na stranu druhou jsem žil přesně takový život, jaký jsem si vysnil někdy ve druháku na gymplu a nikdy mě nenapadlo, že se to všechno stane. Jde o to, z jaké strany se na to díváme, v co věříme a pro co nakonec žijeme. Paříž mi dala šanci si tohle všechno uvědomit.

To, co jsem si v Paříži uvědomil především, je fakt, že mi dal osud do rukou karty a já s nimi musím hrát. Život začínám vnímat jako jednu obrovskou hru a všiml jsem si, že je to ohromná legrace. Konečně si ty karty začínám v ruce řadit a rovnat, rýsují se mi tam i nějaké ty postupky. Pravdou je, že nemám tušení, kterou kartu v příštím kole líznu. Vůbec nevím, co vyhodím, ale hraju a baví mě to. Poprvé v životě se nesnažím všechny u stolu přesvědčit, že mají znovu rozdávat, že chci jiné karty a že možná ani hrát nechci. Teď je všechno jinak. Je to nové. Přestal jsem bojovat, začal jsem hrát.

Sedím u stolu, piju velmi dobré francouzské víno a hraju hru s názvem „Můj život“. V ruce držím karty, které mi připomínají 24 let v Praze a já nyní poprvé lízám „pařížské“ karty. Je to strašně zajímavé a těším se až líznu další.

Třeba zítra líznu nějakou, kterou hned vyhodím, kdo ví. Jsem si ale jistý, že v tom paklu karet je žolík. Je tam a já si ho jednoho dne líznu a pak vyložím. A třeba vyložím přesně tak, jak jsme to s babičkou pokládali za mistrovský počin, totiž vyložit úplně všechny karty a tou poslední celou hru zavřít.

A nikdy hlavně nezapomenout si ten pocit vítězství pořádně užít. Pokládáte poslední kartu obráceně, klidně a sebejistě s hlavou plnou štěstí říkáte „zavírám!“.

Já si nyní dovoluji zavřít tento článek. Zavírám!

Jo, je to super!